Hlubinská kolonie – Moravská Ostrava. Zdroj: www.hornicky-klub

Vzpomínka na Hlubinskou osadu

Mgr. JARMILA BUREŠOVÁ *1960

S nejranějšími vzpomínkami na Ostravu se mi vynořují v paměti nejprve pachy a vůně vlaku taženého parní lokomotivou, lomoz na nádraží v Porubě, ohromné saze na tváři stírané matčiným nasliněným kapesníkem…

Hlubinská osada pro venkovské předškoláčky představovala ráj na zemi. S babičkou jsme chodívali na nákupy do konzumu, kde nám obden kupovala manu nebeskou: briošku a jogurt ve skle. Běhávali jsme po dvorku, pomáhali na maličké zahrádce, neradi chodili na záchod až k plotu s Hlubinskou ulicí, kde byly také šopy a vonělo to deputátním uhlím. Za tmy jsme ale mohli na kanál mezi domky… S bráškou jsme sedávali na schůdcích před prosklenou verandou, která představovala vchod do „čtvrtdomku“.

Ještě si pamatuju, jak bydlení v domku vypadalo. Z verandy se vcházelo rovnou do velké místnosti, kde se odehrával veškerý život. Vlevo vedly kolem okna schody do podkroví, které nám učarovaly tím, že byly bez zábradlí – tam jsme si hrávali nebo „tajně“ naslouchali řečem dospělých. Jedny dveře vedly do koupelny, byl tam kotel na nahřátí vody, vzpomínám na vanu, ale vybavuji si jen koupání v „izbě“ v dětské vaničce. Ve „špajzce“, do které vedly druhé dveře, mě fascinovaly lahve plné nakládaných vajec, my jsme doma měli slepice…

Ve výklenku byl na skříňce umístěn televizor. A jak si pamatuji, byl dokonce barevný! Dědeček na obrazovku připevnil fólii s barevnými pruhy – dole zelená jako tráva, uprostřed oranžová jako tělo, nahoře modrá jako obloha – a bylo to! Pro nás děti v první polovině šedesátých let toho v televizi moc nebylo. A večer, když se na obrazovce objevila ohromná hvězda, to nás babička hnala! Obvykle ještě na chvíli ven, ale pralo se to v ní, bojovala mezi povinností uložit umytá vnoučata do postele a chutí sledovat film „s hvězdu“. Scházelo se na koukání více lidí, v kolonce ještě každý televizi neměl, děda někdy nad tím ženským srocením brblal.

My jsme spávali hned nad schody, vlastně v takové předsíňce k ložnici, odkud jsme malým okýnkem pozorovali na ulici hry větších dětí, co ještě nemusely domů. Ložnice byla asi docela velká, uvědomuju si tam běžné manželské postele, velké skříně a taky otoman, zastlaný peřinami.

Na „šporheltu“ babička vařívala meltu, co kouzelně voněla, my jsme z ní pak měli bílou kávu. Dědeček si ji naléval do půllitrového hrnku s obrázkem švestek a lámal do ní chleba. Moc rádi jsme měli bryju, což byla omáčka ze sušeného ovoce, ke které dělala babička kynuté knedlíky.

Bavívali jsme se všemožnými hrami s ostatními dětmi z kolonky, na Hlubinskou ulici jsme nesměli, ale na tu naši – mezi oněmi „čtyřdomky“ a jednopatrovými domy naproti jsme mohli bez obav, auta tu vidno nebylo. Dodnes si pamatuju na tu hrůzu, když někdo ze starších pronášel strašidelným hlasem: „Dvanáctá hodina odbila, lampa ještě svítila, krvavý dědek nepřišel!“

Někdy jsme vpodvečer vyšli s babičkou kousek k Hlubině podívat se, jestli svítí červená hvězda na těžní věži, znamení toho, že horníci i s dědečkem splnili plán… Jindy jsme s prarodiči hrávali karty, a jaké bylo naše rozčarování, když jsme přišli na to, že babička při karbanu podvádí!

Dnes prarodiče, ale už i rodiče odpočívají v pokoji, na místě Hlubinské osady roste tráva… A Ostrava takto voní už jen v mých vzpomínkách.

Zdroj: Knihovna města Ostravy: Paměť Ostravy 2014–2017 (http://cms.kmo.cz/www/cl-900/417-o-e-knihach/)